Fotodokumentace:foto od Jany IK.
foto od Tomáše:
Dne 6.9. 2011 vratil jsem se z mimořádné expedice - výstupu na Dachstein. Nebylo to minibusem, ale sanitkou. Co se stalo ví, mí kamarádi, já popiši jen průběh cesty. Pád do ledovcové trahliny hluboké 25 m (policejně přeměřené) musí popsat jiní.
Expedice na Dachstein byla, s odstupem času, v mnoha ohledech divná. Měla být jakousi náhražkou za výstup na Triglav - co se týče obtížnosti, pouze pro vybrané odolné jedince a přinést nespočet nových poznatků a vjemů. Od počátku, pod vlivem čtení nabídek CK došlo k podcenění zvolené trasy a vyžadovaného vybavení. Už je mi jasné, proč v žádné nabídce cestovních kanceláří není námi zvolená trasa přes Adámka na Simnony! Cepín měla jen Martina J. Lano k vzájemnému jištění bylo pojato jako pomůcka zajišťující hromadný pád. I zkušení horalé (vyškolení průvodci) předjímali, že ledovce budou schůdné bez maček a bez vzájemného navázání a jištění.
Výsledkem je, že 3. září slavím své další narozeniny. Místo narození: Hallstattský ledovec, čas: 19.30 hod., sudičky: Tomáš Z., Markéta A., David B., Lenka D. a Martina J. O mé záchraně musí napsat jiní. Já si pamatuji jen skok přes trhlinu, pak jakousi jízdu po zádech, několik kotoulů a příjemné poležení si s hlavou obrácenou k nebi, kde se mihotají, v nekonečné výšce bílá světýlka. Leží se mi dobře, nic mě nebolí, nic necítím. Pomyšlení na to, že bych vstal, nepřichází. Vnímám přibližující se hlasy a pak nakloněnou tvář nad mým tělem. Další vjem mám při změně transportu. Jsem dotazován, co mě bolí a jak se cítím. Někdo mi sundává hodinky a oblečení. Někam stále jedem, teď již klidněji. Procitám až na nemocničním pokoji. K pravé ruce mám připojen elastický měřič tlaku, který se v hodinových intervalech nafukuje, tep je snímán gumovým náprstkem. Mluví se anglicky, všemu rozumím. Když volá asistenční služba, je ráno. Postupně se dozvídám něco o svém pádu. Z půjčeného mobilu kontaktuji svoji mámu, na kterou si bezpečně pamatuji číslo mobilu. Ve dvou vlnách přichází členové expedice. Přijímám jejich dárek se symbolem Dachsteinu a přání brzkého uzdravení. Jsou pak svědkem mého převozu z jednotky intenzivní péče na normální pokoj. Vzdali se druhého dne turistiky, jen aby mě navštívili. Ukazují mi mé kraťasy, které jsou na cucky. Bilancuji škody, nemám brýle a hůlky. Na druhou stranu vnímám a přicházející policista mi nechává podepsat protokol o převzetí hodinek. Na ruku moc nandat nejdou, hřbet levé ruky mám nateklý. Pravou ruku mám v ortéze, měl jsem vykloubené rameno, které mi už nahodili zpět. O tom, že mě celého zrentgenovali, se dozvídám až doma, po studiu předaného CD. O tom, jak probíhala moje záchrana moc nevím. Bylo dobré, že účastnící věděli, do jaké trhliny jsem po letu na ledovci spadl. Shodou okolností chatař Seethalerhutte nám jel naproti, a když od Gábiny X. zjistil stav věci, začal organizovat pomoc. Ta musela vyjet lanovkou, pak rolbou a nakonec pěšky. Měl jsem štěstí, že jsem nebyl vážné zraněn. Podchlazení zastavilo krvácení, otřes mozku vypnul vnímání reality. Děkuji přilbě syna, že ochránila moji hlavu. V uplynulých 14 dnech tu podobný pád neskončil tak dobře. Hloubka pádu 25 m byla úředně přeměřena.
Účastníci výstupu jsou srozuměni, že domů pojedou beze mne. Po otřesu mozku musím zůstat v nemocnici 48 hod. na pozorování. Domů přijíždím sanitkou v úterý dne 6. 9. 2011 asi v 14.30 hod. Slibuji, že obdobné expedice již nebudu organizovat. Vrátím se k akcím: po českých horách, lukách a stráních. Výše uvedené beru jako varování. Zážitek mám stále před sebou, chůzi nejistou. Prožité již nikdy nevytěsním. Taková klika a kus štěstí se nemusí každému dostat.
Přitom to vypadlo jako báječné víkendové povyražení. Smluvní doprava mini autobusem pana Reného, dobrá parta, fantastická předpověď počasí. Účastnící se sami hlásí, nikoho nemusím přesvědčovat a lákat. Jen Petr K. si naivně myslel, že sháním dva nosiče. Poslední dva účastnící jsou zodpovědní ženáči. O Yettim vím, že půjde svoji trasou. Cesta do výchozího bodu proběhla bez komplikací, na místě jsme brzy z důvodu absence večeře před hranicemi. Aspoň se můžeme na parkovišti v Rakousku dospat, když moje přání, vyrazit hned, nebylo vyslyšeno. Budíček v 5.30 hod., odchod z parkoviště 6.30 hod. Pohodová cesta kolem jezer, pak nenáročné stoupání na Adámka. Tady lehký oběd z vlastních zásob a kávička na povzbuzení. K ustupujícímu ledovci to není daleko. Je na co se dívat. Alpské scenérie v úžasném počasí, to nemá chybu. Před ledovcem mi Petr K. hlásí, že se vrací a půjde po stopách Yettiho. Pro sebe a svoji manželku nevzal mačky, a na ledovec, jak sklo, v botách nelze vstoupit. Opouští tedy naši expediční skupinu a vrací se zpět, aby na Simony hutte šel předlouhou okružní cestou. O skutečnosti, že to bylo dlouhé, vypovídá vyčerpání jeho ženy Kamily.
Poprvé v životě si navazuji mačky, pěkně pevně. S hůlkami se mi stoupá božsky. Jde se mi tak lehce. Trochu strachu zažívám při překonání prvního mostu nad trhlinou, ale nic mimořádného se neděje. Při dosáhnutí skalního výčnělku mačky sundávám a poměrně bezproblémově se dostávám na ferratu. S pomocí Gábiny a Tomáše si oblékám sedák, prsák, váži smyci. Rozradostněn kompletací výstroje vyrážím, po domluvě, vzhůru. To, že v sedle nechávám hůlky a přilbu zjišťuji po několika set metrech. Naštěstí David s Lenkou jsou ještě v sedle a výstroj mi berou s sebou. Čekání na slunci mi nedělá dobře. Popojdu raději do stínu a po převzetí věcí jdu jako poslední. Přede mnou začíná láteřit Martina. Raději si nechávám rozestup. Na vrchol přicházím poslední, společné foto neorganizuji, začínáme být v časovém presu. Do setmění musíme sejít z vrcholu ferratou a přejít ledovec. Sestup je pěkně vzdušný, velký rozsah mých rukou mi nahrazuje nedostatek techniky. Jsem soustředěný, je dobře, že sestupová strana není osluněna. V tílku mi zima není. Je úplné bezvětří, slunce se začíná schovávat za vrcholy.
Nástup na ledovec je problémový. Do sněžné jámy padá David, je odřený, teče mu krev z nosu. Uvědomuji si prudkost svahu. První místo zaujímá Tomáš Z., a předchází mě i Markéta. Při přechodu trhliny přehazuji svůj baťoh a pak skáču. Tím můj příběh končí.
Děkuji všem za záchranu mého života. Mé Janě za vřelé přijetií!
George
pokrčování na
George | 7. září 2011 v 13:30
Ahoj Georgi, preji vse nejlepsi k druhym narozeninam! Co jste tam vyvadeli? Jak jsem prochazel fotky, vsiml jsem si, ze jste nesli navazani....Ono se sice rika, ze ledovce na Dachstainu jsou bezpecne, ale stale jsou to ledovce...